Nejznámější česká architektka oslaví v pondělí pětasedmdesátiny

Praha - Jednoduché linie, ocel, sklo a střízlivá modernost. A točitá schodiště, jakoby plující v prostoru. Projekty architektky Evy Jiřičné mají punc originality a její prosvětlené interiéry vyplňují luxusní obchody, byty i kanceláře po celém světě. V pondělí 3. března oslaví zřejmě nejznámější česká architektka současnosti pětasedmdesátiny.
    Sklo a ocel, na první pohled chladné materiály, Jiřičná ve svých interiérech ladí do dokonalé harmonie. K jejímu rukopisu patří i napínací lana pro proslulá skleněná schodiště, která v průběhu let vytříbila k dokonalosti slavnostního šperku: "Uvnitř objektů mě fascinuje světlo a práce s ním. Hledám cesty, jak jej dostat do prostoru. Světlost, průhlednost a materiály ve své ryzí podobě," říká k tomu.
    Její designérské prodejny proměnily tvář prestižních ulic Londýna či New Yorku. Hugo Boss, Kenzo, Joseph, Vidal Sasoon, mnoho významných kaváren a restaurací. Navrhuje luxusní hotely, soukromé byty i mosty. Jejími klienty jsou šlechtici, byznysmeni, společnosti zvučných značek. Mimo jiné i v San Francisku, Los Angeles či Florencii.
    V rodné zemi lidé její práci vůbec neznali. Moravanka s britským pasem se totiž v roce 1968 stala proti své vůli emigrantkou a do Československa poté poprvé přijela až v roce 1990.
    Její tvorba v ČR zahrnuje moderní Oranžerii (skleník s ocelovým skeletem) u Jeleního příkopu v areálu Pražského hradu, interiéry Tančícího domu na Rašínově nábřeží, kavárnu Černá labuť nad obchodním domem Bílá labuť nebo lávku pro pěší v Brně. Též pražské hotely Josef a Maxmilian. Nyní navrhuje dům v proluce na konci pražské Revoluční ulice.
    Do světa architektury vešla s kvalitním vzděláním. Narodila se 3. března 1939 ve Zlíně, její otec byl architekt a pracoval pro Tomáše Baťu. Tento obor vystudovala i sama na pražské technice a dále u Jaroslava Fragnera na pražské AVU.
    Po studiu jí nabídli stáž v Anglii, odjela tam 1. srpna 1968. A pak přišel dopis z velvyslanectví s textem: "Vaše doložka je zrušena a návrat do vlasti z důvodu veřejného zájmu nežádoucí."
    V ateliéru Louise de Soisson, který projektoval nový přístav v Brightonu, se učila používat materiály průmyslového designu, později spolupracovala s architektem Richardem Rogersem, a pak dostala zakázku na několik obchodů v centru Londýna a ve Spojených státech.
    Tak se postavila na vlastní nohy a v roce 1976 si založila atelier. Pracovala pro pojišťovnu Lloyd, lorda Rothschilda a další. Navrhla autobusové nádraží Canada Water v Londýně nebo rozšíření knihovny v Leicesteru. Britská královna udělila této dámě architektury Řád britského impéria.
    Pověstnou laskavost a vstřícnost Evy Jiřičné vyvažuje její méně zjevná tvrdohlavost a houževnatost. Její nejoblíbenější knihou je Malý princ Antoina de Saint-Exupéryho. A muži jejího života byli vždy architekti, včetně Jana Kaplického.
    Stále elegantní Jiřičná má dnes architektonické studio v Praze (AI Design Praha) i v Londýně (Eva Jiricna Architects), tucet polistopadových let učila i na VŠUP v Praze. Nedávno vyšlé knižní rozhovory Karla Hvížďaly s ní pod názvem Prostory a dialogy Evy Jiřičné ji představují jako filozofku prostoru a tvůrkyni, která klade důraz na dialog s klientem.
    Kromě Řádu britského impéria má několik světových ocenění, je členkou Královské akademie umění a Amerického institutu architektů, má čestné doktoráty několika univerzit. Mluví anglicky, rusky, francouzsky a italsky.
    Renomovaná architektka sama sobě tvrdí, že nemá příliš smyslu pro obchod a silnější se cítí v tvorbě: "Tvorba je neustálé hledání, množství práce a moře potu. Málokdy se stane, že člověk dojde až do cíle. Ale nevadí, že se tam nedostane. Smyslem je právě ten proces a ta cesta."