Inspiraci pro průmyslovou architekturu Zlína našel Baťa ve Spojených státech

Průmyslová architektura spojená s meziválečnou výstavbou v režii firmy Baťa je pro Zlín dodnes typická, nejvýraznějším příkladem je Baťův mrakodrap, který proslavila i pojízdná kancelář ředitele firmy. Při jeho stavbě byla – podobně jako v případě budovy zasažené nyní požárem – využita metoda železobetonového monolitického skeletu s cihelným vyzděním. Tento způsob výstavby se stal symbolem baťovského Zlína a dodnes přitahuje do města milovníky architektury. Budovy, stavěné od konce 20. let minulého století, dodnes slouží i svému původnímu účelu.

- To je případ i hořící budovy číslo 34, která byla vybudována až na přelomu 40. a 50. let jako centrální sklad obuvi. Jak uvádí web zlin.eu, pod vedením architekta Vladimíra Kubečky zde vznikl první československý pokus o skutečně moderní technologii skladování s maximální mechanizací vnitřní dopravy a nakládky na vagony. Desetipodlažní kolos má "v obraze továrny i samotného města svou velikostí a architektonickou kvalitou své nezastupitelné místo," uvádějí stránky města.

- Kubečka v případě centrálního skladu použil typický baťovský modul 6,15 krát 6,15 metru, inspirovaný americkou průmyslovou výstavbou. Odvozen je od dvacetistopého rozponu (20 stop je zhruba 6,1 metru) využívaného už na přelomu 19. a 20. století ve Spojených státech, kde Tomáš Baťa pobýval v roce 1905. Ze svého zámořského pobytu si tehdy odvezl nejen zkušenosti s americkým továrním provozem, ale také s moderní péčí o dělníky a v neposlední řadě průmyslovou architekturou, kterou přenesl do Zlína.

- Standardní baťovský modul se poprvé objevil v roce 1928, kdy jej architekt František Gahura použil pro projekt Masarykovy školy (jež ale musela být koncem 80. let kvůli špatnému technickému stavu zbourána). Standardizovaný model umožňoval rychlou výstavbu a od přelomu 20. a 30. let se rychle rozšířil v tovární a průmyslové architektuře Zlína. Využit byl ještě v případě budovy číslo 34, jinak ale v poválečném období umožnil pokrok stavebnictví volit rozpony polí více přizpůsobené konstrukci stavěné budovy.

- Základní "dvacetistopovou" formu využívali pro své návrhy také další architekti včetně Vladimíra Karfíka, autora budovy číslo 21, tedy slavného Baťova mrakodrapu, do kterého se vedení obuvnické firmy přestěhovalo na přelomu let 1938 a 1939. Budova vysoká 77,5 metru vyrostla za pouhé dva roky. Udává se, že železobetonový skelet postavilo 40 dělníků se čtyřmi jeřáby za 160 dnů. Také zde prostor mezi sloupy vyplnily cihly, v případě mrakodrapu však netvořily vnější plášť budovy, na který byly použity keramické obklady. Stavba ale i tak přirozeně zapadla mezi ostatní tovární budovy ve městě.

- První z více než 2000 úředníků Baťova koncernu zasedli na svá místa v ještě rozestavěné budově již v květnu 1938, kdy stavbaři předali první tři patra. K dispozici měli tehdy nejmodernější techniku – od výtahů přes telefony až po klimatizaci. Svou dobu předběhlo i samo pojetí kanceláří, celé patro tvořila jediná velká místnost pro přibližně 200 zaměstnanců. V případě potřeby ale mohl být prostor rozdělen na menší místnosti, a to předem připravenými typizovanými příčkami z oceli, dřeva a skla. Výjimkou bylo osmé patro, kde sídlilo vedení včetně nejvyššího šéfa.

- Jan Antonín Baťa měl ale ještě jednu zvláštní kancelář, která dodnes budí zájem odborníků i veřejnosti. Jeden ze sloupců "buněk", ze kterých se konstrukce mrakodrapu skládá, totiž neměl podlahy, a tvořil tak vlastně obrovskou výtahovou šachtu. V ní byla kabina o rozměrech šest krát šest metrů, v níž měl ředitel plně vybavenou pracovnu. Nechyběla samostatná klimatizace, samozřejmostí byl telefon a součástí pojízdné kanceláře bylo i umyvadlo s teplou a studenou vodou a odpadem. Šéf koncernu tak mohl kdykoliv navštívit podřízené v ostatních patrech.

- Karfík navrhl pro firmu Baťa kromě mrakodrapu také obchody i celé obchodní domy v Praze, Liberci, Bratislavě, Brně nebo Amsterdamu, podílel se na projektování továren, dělnických domků i domů pro nejvyšší vedení firmy. V roce 1934 se stal hlavním architektem firmy, o rok později navrhl na okraji Zlína u obce Kudlov – v místech s volným výhledem – filmové ateliéry, doplněné o domky s byty pro filmaře. Pro společnost Baťa pracoval Vladimír Karfík do konce druhé světové války. Po konfliktu s komunistickým vedením znárodněného podniku odešel v roce 1946 učit do Bratislavy.